Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Je sobota. Lidi už začínají smrdět. Cítí to i zvukař u svého pultíku na scéně. Ráno je nachystáno několik crustových předkrmů, zákrmů i hlavních chodů. Popravdě je toho crustu celkem přespříliš. Začíná se slovenským BETONEM. Stejně, jako předchozí ráno u HIBAKUSHA tu máme slečnu za baskytarou. Zpěvák se snaží, aby to vypadalo co nejživelněji, ale okolnosti jsou u ostatních proti.
Druhému kytaristovi zlobí efektová krabička a zvuk neustále přeskakuje, mizí a chrčí. A to rozhodí asi každého kytaristu. Zřetelně vidím, jak se mu třesou ruce, když přehazuje kabely a snaží se situaci pro sebe zachránit. I přes technické potíže ale energie proudí a z BETONu si odnáším celkem fajn pocit.
Další crustová úderka jsou domácí FEAR OF EXTINCTION. Oproti BETONu méně energie a špinavěji zahrané, to se týká hlavně melodických kytarových vyhrávek. Do země je kompletně zadupalo následující duo zvané WARFUCK. Zpívající kytarista rozlévá do areálu energii, jako by na scéně řádila minimálně sedmičlenná banda šílenců, koncert si viditelně užívá. Nasrat na pózy, WARFUCK chtěj po koncertě z pódia slézat po čtyřech a tak do toho dávají vše. Rázný grindový nátěr s prvky fastcore i crustu.
DISTRESS jsou vlastně také fajn crust, ale začíná tady to ráno být trochu přecrustováno, a tak mi začínají lehce splývat. Nic výjimečného pod sluncem, ale nakonec ze setu těchto Rusáků odcházím spokojen, což se nedá říci o následujícím vystoupení španělských INFECTED FLESH. Automatický bubeník a nečitelný kytarový hluk. Suché, nezáživné a bez nějakého rozeznatelného nápadu. Nejsilnějším atributem jsou snad vokály, které z velké části znějí jakoby někdo Godzile trhal ocas za živa.
MAKABERT FYND jsou skandinávská sbírka veteránů s ex-členy TOTALITÄR nebo SKITSYSTEM. Dva řvouni, z nichž jeden vypadá jako by hrál Vodníka v Rusalce a druhý Fantomase na lidi štěkají texty a za nimi hlomozí řádně promazaná punk/hardcorová jednokytarová sbíječka.
HORSEBASTARD jsou Liverpoolu a v sestavě mají u mikrofonu týpka, kterého si pamatuji od technických šílenců RETH. To mi stačí k tomu, abych se minimálně těšil. V první řadě pod scénou jim trsá věrný fanoušek převlečený za kobylu a oni do něho pěchují hodně rychlý a řádně naklepaný powerviolence. Technici z RETH byli mému srdci rozhodně bližší, ale HORSEBASTARD mají ve své přímočarosti nepopíratelně mnohem větší tah branku.
V přehlídce mladých kapel se pokračuje. A pro změnu zase Švédi. A výborní. Na počátku o sobě dokonce tvrdí, že jsou GADGET a že jen hrají jejich oblíbené fláky od INFANTICIDE. A možná bych si je opravdu spletl. Vypadají jako GADGET před patnácti lety. Energií nabitý set si rychle získává příznivce a pro mě osobně je tato omladina jedním z objevů letošního ročníku. Studiově slabší, živě ale výtečné. Škoda, že set měl jen čtvrt hodiny.
SETE STAR SEPT si budou pamatovat všichni, co je viděli. Japonské noisové komando má za mikrofonem nenápadnou, ale hlasitě vřeštící basačku, u bicích něco, co vypadá jako strašidelná holčička, kterou jsem viděl lézt z obrazovky v hororu zvaném Kruh. Nelidsky zbustrovaná baskytara snad ani nejde otočit ani tak, aby nevazbila a její obsluha při setu dělá tak šílené grimasy, že mám pocit, že se jí obličej musí každou chvíli roztrhnout. Asi ten nejhysteričtější noisecore, co jsem kdy slyšel.
DEPRESSION mě nebaví, grindová podprůměrnost s intry z horrorových filmů. Následující SIMBIOSE jsou na tom mnohem lépe. Další veteráni z crustové scény pocházejí z Portugalska. Oproti jiným crustovým spolkům se berou méně vážně a na pódiu není nouze o skotačivé naháče. Ke konci setu lezou na scénu děti z obscénské školky a stydlivě uprostřed pódia koukají do lidí.
Na scénu se vracím v průběhu vystoupení MASSGRAV a je mi trochu líto, že jsem nepřišel o něco dříve. Toto je další švédská energická bomba z hardcore punkového prostředí. Jen ve trojici dokáží dodat energii jako málokterá kapela toho dne. Obhroublý punk s d-beatem, kterým se topí v této mašině ze Stockholmu, je vysoce návykový. Na velké scéně parádní, ale stejně bych moc rád někdy viděl tuto trojku v malém klubu.
Španělští death metalisté WORMED moc neumí anglicky a tak toho moc nenakecaj. Zpěvák rozjíždí mohutný vlasový mlýn a za ním chrastí složitý, ale čitelný deathmetalový parostroj. WORMED nemám naposlouchané, ale absence druhé kytary mi tu moc nevadí a trochu to i působí tak, že jen s jednou to vlastně má být. Když odcházím nabrat síly na zbytek večera, potkávám několik jedinců, kteří mají genitálie oblepené kobercovou páskou nebo izolepou. Jistě jdou na COCK AND BALL TORTURE, ale ty já oželím a vracím se až na krvavý tijátr zvaný HAEMORRHAGE.
Nastupují, jak je zvykem, v lékařských šatech, řádně vycákaní obsahem z čerstvých tepen a po intru na scénu vtrhává zdivočelý do půli těla nahý frontman Lugubrious, který je od krve od hlavy až po paty. Na scéně dovádí maškary v největší koncentraci a to je vlastně na těchto veteránech z Madridu asi to nejzábavnější. Grindový masupust se vším všudy.
Patologové z HAEMORRHAGE museli lidi poměrně dost vysílit, protože na následující bratrské trio KRISIUN bylo téměř mrtvo. Výtečný deathmetalový parní válec, skvělý zvuk, krásně čitelné výkony a výtečný konec, ve kterém v kapele hostuje João Gordo z další brazilské mlátičky RATOS DE PORÃO. Stylové rozloučení za melodií Enrica Morriconeho nás provede časem od oldschoolového pojetí smrtícího kovu až k tomu nejnovějšímu.
Jeho reprezentanti ABORTED se ujímají slova a trochu to působí tak, že má vokalista Sven v kapse schované dálkové ovládání na lidi. Najednou jsou všichni z laviček na nohou. A aby ne. Nasazení kapely je stoprocentní a nakažlivé. V roce 2002 byli ABORTED na čtvrtém Obscene a nyní se po více jak deseti letech vrací. Atmosféra výborná, tato kapela šlape jako hodinový stroj. ABORTED před dvěma roky velmi prospělo oživení sestavy, která nyní skutečně válcuje.
Nevím, zdali to byla parodie na konec KRISIUN, ale Enrica Morriconeho máme možnost slyšet během setu ještě jednou v kytarovém sólu a na konci mohutné ovace. Opravdu parádní představení, u kterého jedinou vadou na kráse jsou trochu hloupé stejnokrojné košile, ve kterých ABORTED vystoupili.
Legendy. Jak jinak nazvat kapelu, která odkojila SEPULTURU? Tento kult z brazilského Sao Paula jsem měl po posledních vystoupeních zařazen mezi stárnoucí strejdy, kteří už jen vzpomínají na svoji bývalou slávu, ale to jsem se hodně spletl. Parádní rockové riffy i sólíčka, které dopředu žene fastcorový basák z DISCARGY, kanonáda bicích a masivní João Gordo v popředí. Poctivý rock’n’roll říznutý thrash metalem i punkem funguje výtečně. Původně jsem se hlavnímu času kapely trochu divil, ale RATOS DE PORÃO si ho beze zbytku obhájili.
Poslední kapelu, kterou jsem v sobotu viděl, byli EXHUMED. Ti tu byli již minulý rok, ale také v roce 2001. Jejich grindové screamo si rád vyposlechnu kdykoliv a kdekoliv. Skupina působí tak trochu jako banda umouněných vidláků z amerického venkova, ale jakmile vezmou do rukou kytary, mění se ve smrtící kombo. V zákulisí má kapela přichystánu pikanterii ve formě maniaka, který mezi skladbami vybíhá na pódium s motorovou pilou v ruce a dovádí s ní nad lidmi. Hudebně ultrarychlý ušní průplach kyselinou, potěší heroická kytarová sólíčka a nasazení. Pro mě výtečný závěr letošního Obscene Extreme. Příští rok zas!
Rakouská brutální parta si za tematickou oblast své tvorby vybrala sériové vrahy. Je tedy asi logické, že těžiště i jejich třetího alba je deathgrindový nářez. A je to slušná porce třeba pro příznivce belgických ABORTED.
Klasický "Rogga" Johansson a jeho user-friendly death metal. Letos sice nemá oslnivou formu (viz slabší PAGANIZER), ale stále je to se ctí. Minulá deska byla lepší, ale i tady si skalní fanoušek najde to své. Hned po prvním poslechu vidíte všechny karty.
Trochu emařiny, trochu punkrocku a špetka indie melancholie. KOVADLINA řiznutá CARCIO RADIO. Ve výsledku celkem pozitivní vibe. Nová kapela se staronovými tvářemi a Banánem u mikrofonu. Hardcorovější MŇÁGA? Možná.
Tahle britská parta si prostě musí vybrat co chce. Koncept, ve kterém střídáte mělký emotivní rock a temnou post metalovou vlnu šilhající po blackaze v konečném důsledku působí jako zmatlaný dort od Pejska a Kočičky.
Nesúhlasím úplne s kolegom Shnoffom, že „PowerNerd“ je „ezo“. Devinovej potrhlosti je v textoch síce dosť, no v prvom rade ide o priamočiary prog’n'roll, ktorý strhne a baví od začiatku až do konca. Ad koniec: na „Ruby Quaker“ sa už so Shnoffom zhodneme.
Devinovu sólovou tvorbu buď milujete nebo je vám lhostejná. Nenávidět Devina nějak nelze. PowerNerd je asi očekávatelný, vrstevnatý ezo prog opus, který potěšil, ale nijak mě na lopatky nepoložil. Kromě songu "Ruby Quaker" ovšem. To je šleha jako kráva.
Hvězda za rok třicetiletých Jezdců jakoby po druhém dechu na albu "Der Rote Reiter" (2017) znovu začínala blednout. Po ukrutné nudě z divného alba "The Divine Horsemen" (2021) je toto EP už druhou studiovou nahrávkou, ale stále se neděje nic vzrušujícího.